Všichni víme, že některé věci lze objektivně změřit, zatímco jiné jsou čistě subjektivní. Mezi ty druhé patří bezesporu krása. Na tom se shodneme snad všichni, neboť není tajemstvím, že každý z nás má jiný vkus. To znamená mimo jiné i to, že se každému líbí něco jiného.
Avšak možná vás překvapí, že toto pravidlo neplatí univerzálně. Jsou věci, které považují za krásné prakticky všichni lidé, bez ohledu na věk, sociální postavení či zemi původu. A to je zajímavé, neboť právě krása by měla patřit k těm nejsubjektivnějším věcem každého člověka.
Když se však podíváme na to, co nám připadá krásné, zjistíme, že k tomu vždy existuje dobrý důvod. Typickým příkladem mohou být fotografie mláďat nejrůznějších zvířat. Ta považuje za krásná a roztomilá naprostá většina z nás, ale proč?
Jednoduše proto, že v nás probouzí naše rodičovské instinkty. Naprostá většina mláďat má společné rysy – relativně velkou, kulatou hlavu, velké čelo a velké oči. To samozřejmě platí i o těch lidských, a právě ty nám, aniž si to uvědomujeme, ty zvířecí připomínají. Vyvolávají v nás zkrátka stejný pocit, jako kdybychom se dívali na fotografii vlastního dítěte, byť samozřejmě v menším rozsahu.
To samé platí i u dospělých zvířat, kdy záleží také na barevné kombinaci. My lidé preferujeme silně kontrastní barvy, proto se nám líbí například pandy, kosatky či zebry. Naproti tomu z pochopitelných důvodů máme vrozenou nedůvěru k těm kamuflážním, jako například špinavě zelená.
Je tedy jasné, že ačkoliv mozek každého z nás je jiný, máme jako lidé dostatek společných instinktů, abychom mohli některé věci považovat prakticky za univerzálně krásné, a to jak v přírodě, tak i v umění. Stačí jen, když bude ona věc dobře působit na naše základní instinkty.
To samozřejmě umělci velmi dobře vědí, a podle toho se také zařizují, i když i zde samozřejmě existují výjimky. Jak dobře se jim to ale povede není vždy předem jasné.
