Vždycky jsem si přála auto, ale nechtěla jsem mít jenom tak obyčejné auto. Samozřejmě, že jsem nechtěla zase nějaké extra luxusní a drahé auto. Na to bych neměla peníze a myslím si, že by mi ani partner na to nepřidal. Partner už mě ze začátku varoval, že ať si nemyslím, že on pořídí nějaké drahé luxusní auto. Můj partner chtěl stále nějakého černého džípu. Zatímco já jsem chtěla červené auto. A partner řekl, že červené auto rozhodně nechce, že se mu to nelíbí, že prý červené auto mívá většinou nějaký důchodce. Sice ano, přiznávám, že když jsem se takhle koukala potom v okolí, tak většina důchodců mělo červené auto.
Možná to tak bylo jenom náhodou. Anebo jestli opravdu důchodci mají rádi červená auta, aby šli vidět, aby na silnici zářili a svítili? Nevím. Ale mě se červená barva opravdu hodně líbí. Mám ráda i červené kabelky a červené boty. Sice mi každý mi říká, že to vypadá divně, ale mně se to jednoznačně líbí a nebudu se kvůli někomu měnit. Nakonec, když jsem si už našetřila peníze, tak jsem si pořídila opravdu malinkaté městské červené auto. Partner z toho byl na větvi. On říkal, že šetří peníze na nějaký veliký černý džíp a že zatímco já si dávám peníze bokem na malé červené auto, tak on šetří.
Já sice chápu, že někdy je opravdu skvělé, když člověk šetří anebo když jsou dva lidé a šetří si oba dva na jedno auto. Já chápu, že někdy je tohle prima, ale když každý člověk potom sní o něčem jiném, tak je nejlepší, když si člověk ušetří na své věci. Protože když si člověk ušetří na své věci, tak to potom dopadá tak, že si nebude nikdo nic vyčítat, že každý vlastně bude mít to svoje. A myslím si, že když se jedná o dva automobily, že tady to platí dvojnásob. Samozřejmě, že jsem se s partnerem ještě kvůli tomu několikrát pohádali, ale nakonec jsme uznali, že to byla vážně skvělá volba.
